2006

Vzhledem k úspěchům předchozích třech expedic jsme se i letos rozhodli vypravit na letní expedici do Černé Hory na planinu Dalovica. Připomeňme, že během expedice Medůza 2005 se potápěčům podařilo po třech letech snažení v jeskyni Dalovica (Pecina nad Vrazimi Firovima) proniknout za druhý sifon a objevit 1,5 km nových chodeb rozměrů na několika místech přerušených dómy obřích rozměrů. Tyto objevy motivovaly expediční tým k přípravám na v pořadí již čtvrtou expedici.

Téměř celý rok jsme přemýšleli, jak logisticky zajistit průzkumy na konci jeskyně Dalovica. Nakonec byla zvolena varianta bivaku za druhým sifonem a dvou dvoučlenných potápěčských týmů. V průběhů letních měsíců jsme vyzkoušeli odlehčenou variantu bivakovaní výstroje a její transport ve vodotěsných obalech. Pro zajištění alespoň přijatelného komfortu jsme nakonec zvolili kombinaci odlehčeného stanu, letních spacáků z dutých vláken a suchého teplého podoveralu. Musím zmínit, že při expedici se mimořádně osvědčil podoveral Petzl z materiálu power-stretch, který velmi rychle schne.Komplikovaný byl výběr karimatky, která by příliš nenasekávala vodu. Nakonec jsme vše vyřešili a jako obvykle týden před odjezdem vyvstal klasický problém s nedostatkem účastníků. Důvody byly letos poměrně kuriózní jako např. špatně naplánovaná svatba. Ani tento problém nás však neodradil a tak dvanáctičlenný expediční tým složený z 5 ZO ČSS (6-25 Pustý žleb, 6-13 Mikulov, 6-17 Topas, 1-11 Barrandien a 1-10 Speleoaquanaut) obsahující jednoho prezidenta a jednu sekretářku ČSS odjel koncem srpna do Černé Hory. Letos poprvé jako do samostatného státu. Ukázalo se, že poslední dělení Jugoslávie proběhlo bez problémů a po cestě jsme neměli problém.

Hlavním cílem letošní expedice bylo tedy pokračování průzkumů za 2. sifonem. Dvě dvoučlenná družstva měla za úkol jednak pokračivání průzkumu v přímém směru společně s doplněním mapové dokumentace a jednak průzkum galerií vybíhajících z hlavní chodby. V mezičasech byl pak plánován průzkum vyvěračky Duricko Vreljo, pokračování průzkumu v jeskyni Brno a vyhledávání nových vchodů na planině.

Organizace transportu proběhla podobně jako v loňském roce. Nejprve dvojice jeskyňářů na lehko ověřila vodní stavy v jeskyni a upravila vystrojení transportní trasy lany. Do kaňonu dopravujeme veškerý materiál v počtu deseti transportních vaků s využitím koňů od našeho starého známého Mita Daloviče. Tradičně část transportního týmu odpadá u traverzu nad Ključnym jazerem a poměr nosičů vůči těžkým transporťákům se ustaluje na 1:1. Spolu s odpadlíky se otáčí i naši černohorští kolegové, kteří se letos části expedice zúčastnili. K sifonu tak přicházíme s více než dvouhodinovým zpožděním oproti přesnému časovému harmonogramu. Původně plánovaný bivak před prvním sifonem jsme pro nedostatek lidí museli vypustit a tak se po krátké přestávce společně s Tomášem Havelkou noříme do průzračné vody.  Nacpané transporťáky s výstrojí a bivakem oproti zkušebním ponorům plavou a nelze je ponořit. Na každý musíme navázat několik dalších olov a vhodných kamenů, ale i tak je průstup prvním sifonem spíše tancem po stropu než potápěním. Za sifonem odkládáme lahve a odnášíme si ke druhému sifonu vaky a ploutve. Cestu přes Evženův pahorek tak musíme absolvovat dvakrát.

Druhý sifon je po dovážení vaků v pohodě a tak si můžeme vychutnat docela pěkný ponor. Za sifonem zanecháváme potápěčskou výstroj. Nesmíme zapomenout na dotažení ventilů přehuštěných lahví, což nejde jinak než za použití siko-kleští – holt jeskyňáři si s bezpečnostními pravidly hlavu příliš nelámou.

Jediným cílem prvního dne je nalezení vhodného místa pro bivak. Každý neseme jeden transporťák a pod paží karimatku a holinky. Prvním vytipovaným místem je galerie v Bahnitém dómu cca 300 m za Druhým sifonem. Po zběžném orientačním průzkumu zde objevujeme „pouze“ cca 200 m chodby, která se stáčí směrem zpět na JV a vrací se oknem do hlavní chodby. Vzhledem k zamýšlenému průzkumu v zadní části se rozhodujeme pokračovat. Pohyb v suchých oblecích vycpaných navíc ještě materiálem na bivak a s těžkými batohy je značně namáhavý a tak se v Chodbě Zelených jezer zastavujeme, abychom si uvařili pití. Zjišťujeme, že nemáme pumpičku k vařiči. Uklidňujeme se, že bude zabalená mezi spacáky a spokojíme se se studeným isostarem. Do Červené galerie, kde je vytipované další místo na bivak se doslova doplazíme po čtyřech. Nicméně plácek na bivak je ideální a tak roztahujeme plachtu a tavíme stan. Bohužel při vybalování věcí definitivně potvrzujeme nepřítomnost pumpičky k vařiči. Je nám jasné, že bez vařiče jsme namalovaní a tak spojujeme mozkovou kapacitu zeměměřiče a policisty a začínáme pokusy o sestrojení benzínového vařiče z čehokoliv. První varianta s vyvíječem od karbidky vede pouze k rozlití značné části benzínu a prvnímu z mnoha dalších požárů, které si tyto experimenty vyžádaly. Druhý pokus pouze s hadičkou od karbidky naplněné benzínem a tlakováním pusou je již úspěšnější a vede alespoň k ohřátí prvního ešusu vody. Okolo půlnoci přichází geniální nápad zapojit jedinou pet-láhev, kterou s sebou máme. Po napojení na hadičku a utěsnění igelitovým pytlíkem se celý přístroj po několika škytnutích dává do provozu a my začínáme konečně vařit. Nálada je rázem o 100 % lepší a kolem jedné hodiny ráno zalézáme do teploučkých suchých spacáků.

Ráno se ze spacáků hrabeme jen velmi pomalu. Vaříme vydatnou snídani a plni elánu vyrážíme explodovat Červenou galerii. Postupně objevujeme asi 300 m rozměrných chodeb s krásně barevnou krápníkovou výzdobou. Galerie končí, ale na několika místech by šlo pokračovat kopáním a vynechali jsme i jeden komín a jednu propástku. Cestou zpět všechno mapujeme. V ústí galerie do Dómu Nosičů ještě zkoumáme možnost průzkumu okna, které leží nad Červenou galerií. Od lezení v exponované kolmé suti však z bezpečnostních důvodů upouštíme. Zde je nutno poznamenat, že i samotný přístup k bivaku není ideální a při každé cestě nahoru či dolů se mohutné suťovisko dává do pohybu. Na základě tohoto dostává bivak později název Rolling Stones.

Přesunujeme se na opačnou stranu Dómu Nosičů, kde ústí další dvě galerie. První z nich přechází do šikmého komínu, který je vylitý sintrem. Jeho sklon se postupně zvyšuje až na cca 60 stupňů. Po dosažení výšky 50 m nade dnem dómu se otáčíme – další postup bez jištění by byl příliš riskantní. Druhá galerie jde na sever paralelně s hlavní chodbou, do níž po cca 100 m ústí dvěma okny. V jedné z odboček objevujeme pěknou excentrickou výzdobu. Opět vše mapujeme.

Protože máme ještě čas, vracíme se do Chodby Zelených jezer, kde zkoumáme galerii v jednom z úzkých komínů. Objevujeme cca 100 m nových prostor s pěknou výzdobou, ale galerie podobně jako ostatní ústí opět zpět do hlavní chodby. Z charakteru prozkoumaných galerií lze usuzovat, že výše položené fosilní patro je striktně vázáno na aktivní část, se kterou na mnoha místech komunikuje. Jedná se tak pouze o fragmenty chodeb nikoliv rozsáhlejší systém, jak je tomu v části jeskyně před sifony. Po vynesení do map je zajímavá poloha Červené galerie vůči galerii odbočující z Chodby Zelených jezer (Konzulární galerie) – galerie leží přímo nad sebou ve třech výškových úrovních.

Vracíme se do bivaku, kde probíráme původní plán na druhý den, kdy jsme se měli vydat na konec jezer, kde jsme skončili minulý rok s Martinem. Rozhodujeme se, že spolu s návratem před první sifon by to byl plán značně časově náročný a nakonec od něj upouštíme. Po večeři následuje opět komfortní noc – nemůžeme si vynachválit nápad se stanem.

Ráno vyrážíme směrem ven a vydáváme se mapovat galerii nad Bahnitým dómem. Při mapování si Tomáš všímá miniaturních šneků, které jsou náhodně rozmístěny na cca 50 metrovém úseku. Jedná se o cca 0.5 mm velké vápenité schránky drobných živočichů. Vzhledem k jejich poloze na sedimentech lze usuzovat, že jsem nebyly naplaveny a tím pádem, že zde neznámí živočichové pravděpodobně žijí nebo žili. Pořizujeme fotodokumentaci a bereme vzorek na detailnější průzkum (po návratu z expedice byl vzorek předán na přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně).

Tím jsme dokončili průzkum poslední z galerií mezi 2. sifonem a Dómem Nosičů. Po oblečení potápěčské výstroje se vydáváme zpět. V sifonech nyní řešíme opačný problém než před tím a to přetížení poloprázdných vaků. Protože se nám nechce lopotit dvakrát řes Evženův pahorek, zatínáme zuby a neseme vše najednou. Z prvního sifonu se vynořujeme o dvě hodiny dříve než bylo plánováno. Vaříme čaj a polívku a vyrážíme směrem ven z jeskyně. Každý neseme jeden vak s osobní potápěčskou výzbrojí a nepotřebným materiálem. Kluky potkáváme asi půlhodinu od sifonu. Vyměňujeme si informace a pokračujeme ven.

Povrchové družstvo mezi tím nelenilo a spolu s místními se vydalo na obhlídku 3 nových vchodů. Jedna z jeskyní vypadá perspektivně, ale bohužel všechny zmíněné vchody leží cca 6 km od našeho tábora. Druhá skupina vyráží do kaňonu na orientační průzkum vyvěračky Duricko Vreljo, která leží v pravém svahu ještě pod vývěrem Bystrice. Ukazuje se, že původně plánovaný potápěčský průzkum nebude možný, protože voda vyvěrá ze suti. Jirka s Veronikou však objevují vchod ležící nad suťoviskem, který slibuje možný postup. Průběžně také pokračuje průzkum v jeskyni Brno. Plánované kopání je odpískáno, ale kluci se pouštějí do zdolání komínu v centrální části jeskyně. Do konce expedice se však nedaří dolézt na konec a tak tento úkol čeká na příští rok.

V jeskyni Dalovica mezitím Zdenál s Petrem překonávají oba sifony a chystají se na průzkum partií za Dómem Big Brother. Současně mají za úkol fotodokumentaci nově objevených prostor. Kluci vyráží z bivaku v 10 hodin ráno. Jdou v suchých oblecích, kvůli postupu v jezerech za dómem Big Brother. Ale nechme mluvit jednoho z přímých aktérů, Zdenka:

„Gigantický dóm Big Brother představuje největší prostoru za 2. sifonem. Za dómem pokračuje puklinová chodba o šířce 8 – 12 m a výšce až 20 m  s menším jezerem v ohybu chodby.  Za jezerem je skalní  dno místy pokryto balvany i většími  bloky a nese známky občasného zaplavování. Cca 100 m za dómem Big Brother se chodba rozšiřuje až na 15 m a místy i 20 m a po dalších 100 m z ní odbočuje levostranná chodba proměnlivého průřezu, která zpočátku strmě stoupá a  po 140 m klesá  zpět do hlavního tunelu. Ten pokračuje k tomuto místu v nezměněném profilu, pouze na jeho dně výrazně přibylo balvanů a ostrohranné suti. Za opětovným napojením levé chodby se charakter výrazně mění, výška chodby se snižuje až na 3 a posléze 1 m a celá až 10 m široká chodba je vyplněna jezerem. Jezero je dlouhé 50 m, neurčité hloubky, místy je však možné se v něm postavit. Následuje sbor balvanů a suti a začíná druhé jezero, které je dlouhé  220 m! Pohyb po jezerech nám usnadňuje nafukovací člun ze supermarketu. Chodba má obdobný charakter, je v ní však několik mělčin, mohutné stalagnáty a stěny nesou stopy oscilace hladiny až o 1 m. Před koncem jezera se strop chodby zvyšuje na 8, místy i 12 m. Až k tomuto místu sledují chodby generální směr S-SV, známý již s prostor před dómem Big Brother. Z druhého jezera však vede v  přímém směru jen nízký otvor těsně nad hladinou, hlavní pokračování je mohutnou suchou chodbou s jílovým sedimentem na dně, odbočující vpravo, tedy více k V.  Šířka chodby dosahuje 12 m,  výška 8 m, ve dně je vytvořeno meandrující  až 1,5 m hluboké koryto. Po 100 m se chodba rozdvojuje a snižuje až na cca 0,5m. Zde, v celkové vzdálenosti 750 m za dómem Big Brother jsme průzkum tímto směrem prozatím ukončili a vrátili se k začátku chodby, kde se v levé stěně nachází ve výšce cca 5 m skalní okno. Po zdolání zabahněného stupně následuje síňka a další dva stupně, vedoucí do nádherné galerie s několika jezírky plnými krystalů. Z důvodů časové tísně byl rovněž průzkum této galerie  zastaven po cca 100m.

Kluci pořizují fotodokumentaci celé této části jeskyně včetně obou objevených galerií a cestou zpět vše mapují. Do bivaku se vracejí po deseti hodinách strávených v suchých oblecích. Druhý den ještě fotí v Červené galerii a balí bivak. Povzbuzeni našimi zkušenostmi i oni transportují cestou zpět přes Evženův pahorek vše naráz. Vzhledem k tomu, že nesou výrazně těžší batohy, musel to být skutečně nadlidský výkon.

Povrchové družstvo nelení. Tomáš Svoboda společně s Jirkou Čermákem a Veronikou zkoumají jeskyni nad vyvěračkou Duricko Vreljo. Po cca 60 m chodba ústí do dómu o rozměrech 30 x 20 m, ve kterém teče aktivní tok ohraničený přítokovým a odtokovým sifonem. V obou z nich je možný speleopotápěčský průzkum. Je provedeno orientační zmapování a fotodokumentace.

Zbytek výpravy odpočívá, odolává zimě a vytrvalému dešti a nemůže se shodnout, kdo půjde do Dalovice pro transporťáky. Nakonec vyrážíme ve středu ve čtyřech. Na všech už je vidět únava a tak se časy prodlužují. U sifonu přebalujeme vaky tak, abych jich zbylo jen šest a čtyři vynášíme ven. V táboře jsme ještě před půlnocí. Pro zbylé dva pytle jde ve čtvrtek útočná dvojice Tomáš Svoboda a Anděl.

Vzhledem k tomu, že letos byl program ještě náročnější než kdykoliv před tím, rozhodujeme se, že si zasloužíme odměnu. Ve čtvrtek, poslední den na planině, kupujeme od Mita malé selátko. Vzhledem k tomu, jak jsme se na něj celý týden těšili, nemáme tu správnou výdrž ve smlouvání ale alespoň ho ukecáváme, že v ceně je zabití a vykuchání. A tak hned po ránu poskakuje tvrdší část expedice s foťáky kolem Dalovičů a dokumentuje zabíjačku. Vše je nachystáno a v poledne začínáme opékat. Jako hlavní točič je jmenována Veronika, která ač vegetariánka, projevila k této činnosti vrozené vlohy. Odpoledne přijíždí Izo a nad lahvemi piva hodnotíme letošní expedici. Přeje nám i počasí a naši spokojenost završuje pozdní příchod posledních dvou nosičů, hrdinného Tomáše s Andělem, kteří za těch deset dnů na planině naběhali po kaňonu nejvíc ze všech. Prasátko nám chutná a my jsme rádi, že se nám zas podařil kus práce. Před námi je už jen přesun do Bjeljo Polje, tiskovka a návrat domů. Za zmínku stojí ještě hezký večer v Bjeljo Polje strávený s českým konzulem Petrem Šmejkalem, který slibuje účast na příští expedici.

Co dodat na závěr? Expedici můžeme hodnotit jako mimořádně úspěšnou. Podařilo se objevit a zdokumentovat 2 km nových prostor v jeskyni Dalovica. Prokázali jsme, že bivak za 2. sifonem bylo logisticky správné a jediné možné řešení. Podařilo se lokalizovat několik nových vchodů do podzemí a objevit jeskyni nad vyvěračkou Duricko Vreljo. Pro průzkum je také nachystáno několik dalších lokalit, mezi něž patří i zcela nové vchody, které nám ukázal Mito poslední den. Ale hlavně to bylo hezkých deset dní strávených ve společnosti prima lidí, bez kterých by expedice neměla šanci na úspěch. Za jejich práci jim patří můj velký dík. Letos se expedice Medůza zúčastnili: Jiří Čermák, Zdeněk Frgala, Tomáš Havelka, Petr Chmel, Libor Láník, Zdeněk Motyčka, Anděl Pazderka, Libor Procházka, Jan Sirotek, Tomáš Svoboda, Jan Škrla a Veronika Vlčková.